Žila byla malá a hodná holčička. Jmenovala se Anička. Byla chudá, ale měla ráda déšť. Jednou, když Anička přišla ze školy, podívala se z okna a vykřikla: DÉŠŤ! Najednou, se přihodilo něco, co se jí ještě nestalo. Když se podívala z okna, uviděla malou princeznu, kočího a královnu... Nakonec se před ní objevili dva maličcí panáčci, kteří na ni promluvili: "Ahoj Aničko". Anička se podivila, jak to, že panáčci znají její jméno? Ale dlouho si s tím nelámala hlavu a odpověděla: Dobrý den, panáčci. Panáčci se rozesmáli. Anička si připadala trapně a tak se začala smát také. V tu chvíli panáčci zmizeli. Anička je hledala a hledala, volala a volala, křičela a křičela, ale nic nezabralo. Když se druhý den Anička probudila, panáčci bubnovali na okno jak to jen šlo. Anička vstala a jako minulý den si s nimi povídala. Než se stihla zeptat, proč včera zmizeli, už byly někde pryč. Další dny to šlo stejně. Jednou se však stihla zeptat, a tak další den jí panáčci odpověděli: "Milá Aničko, každý den prší, toho jsi si určitě všimla, když přestane pršet ihnet zmizíme, ale druhý den zase popršíme". Anička to všechno pochopila a usmála se. Panáčci byli rádi že si s nimi Anička vždycky tak krásně povídá a protože byli kouzelní, splnili chudé Aničce přání kolik jen chtěla. A od té doby si Anička vždy, když je déšť, povídá se svými dešťovými kamarády.
